Únor 2017

Já na plovárně

5. února 2017 v 10:08 | Mini
Sešli jsme se jako obvykle na koupališti. Něco mě jí pořád připomíná, ale Martina je jiná! Bylo mě smutno. Sám přece nezůstanu a tak jsem si dal inzerát. A napsala mě Martina. "Sejdeme se zítra na plovárně!" Tak tomu teda věřím. Ráno vyrážím na plovárnu a čekám na tu knihu, protože taky napsala, že bude mít knížku. Je to divný. Byl jsem tady už včera to jistě víš, ale Martina tady ještě asi nebyla. Nevím. Neznám.
Potom přišla. Marně vzpomínám koho mi připomíná. Je jiná. "Ahoj." Měla mě přečtenýho a věděla kam mířím! "Tak dem?"
"Vlezeme do bazénu." Věděla totiž, že budu ležet pod stromem. "Už vím. Prodavačka v Jednotě?"
"Ne." Tak odkud je?
"Já jsem z daleka a dělám tady v baru." Už vím co mě čeká. Půjdeme se tam podívat. Má to jasný! Do hospody nechodím. "Čeká nás dlouhá cesta."
"Tím si nejsem jistá" Chtěla se realizovat, tak jsem jí dal pokoj. Dlouho mluvila o baru. Tak dlouho, že mě to přestalo bavit a když řekla tak jdem? Nerozuměl jsem ničemu. "Už zavírají a já spěchám!"
Tak ať spěchá! "Už jdu." Jsem zvědavý co mi řekne. "Říkáte, že vás to nebaví!" Řekl ten ochmelka dole v baru. Martina mu dala další a my jsme začali řešit ženský. Co jinýho jsme měli taky dělat.
Říká mi "Některý ženský jsou všechny stejný!" Říkal mi taky, že měl krásnou babu a teď? "Ještě jednou!" "Neblbni!" "Ale jo. Ještě jednou já tě zvu!" Martina se zatvářila jako že jí to nevadí. "Tak jo, ale jenom jednou." Nebyl to žádný hlupák. Po druhé, po třetí a už byli čtyři ráno. "Tak pánové končíme." Tak tak, vykutáleli jsme se z baru a já jsem počkal na Martinu.
Zamkla a řekla "Ty jsi celkem prima. Dem."
"Kam?" "Bydlet." Jenomže já to tady neznám. "Bydlet?" "Ano. Bydlet. Co se divíš?"
"Za chvíli mi jede vlak domů!" To co jsem udělal si dodnes vyčítám! Píšu inzerát a přemýšlím, kde jsem udělal chybu.

Články

Téma týdne je "Žijeme v iluzích".

Reklama
Reklama Seznam.cz

Já na plovárně plavu

5. února 2017 v 10:03 | Mini
Na koupališti jsem vlezl do studené vody. Hned ne, až za chvíli. Musel jsem počkat. Mohl bych chytit infarkt, nebo úžech. Lehl jsem si do stínu pod strom a díval se jak se honí mraky. Děcka zatím blbly, vesele se smály, honili se a já nevím co ještě. Byl tam taky jeden kluk, který se tomu všemu vyhýbal. To mě nedalo. "Proč si nehraješ s ostatními"
"Radši si přečtu knížku." říká
Do vody mě dostala až jeho maminka, přišla a začala mu hubovat. To jsem ale nevydržel a řekl jí co si myslím, vždyť číst si knihu je to nejlepší co dospělí můžou udělat. Moje knihovna je na to taky připravená a kdyby chtěl ještě něco, tak nemám problém.
Ten kluk ale říká ano mami. Ještě ti zavolám! A odešla. Kluk si sednul na bobek a bylo mu do pláče. "Nebreč, ona to tak nemyslí." Taky jsem byl malý, to je přece jasný. Já jsem tenkrát raději blbnul. Ach jo. To už nikdo nevrátí! Už jsem dospělí až moc dospělí. Tohle bych nikdy neudělal. Nevím. Snad. Ono je to asi něco jinýho a když plavu snažím se volně dýchat. Proč jsem mu to říkal? Vždyť za to nic nemám! A musí to být nutně o penězích? To mě taky napadlo. Ten kluk se zatím sbalil a odešel. Všiml jsem si, že tady nechal knížku. Nekonečný příběh. Vzal jsem jí, oblíknul se a šel vrátit. Byla totiž z knihovny.
Co mi řekla?
"Tohle je vaše?"
"Ne."
"Tak to bude problém, protože nevím čí to je!"
"A v kartotéce to nenajdete?"
"Já tady mám 700 karet! To by bylo zoufalý!"
Až teď mi došlo, že to je podle abecedy. "Pomůžu vám, když řeknu jméno?"
Jak jenom na něho volala? "Martin."
To mi nepomůže, ale jste hodný, že jste jí vrátil. Já už se podívám.
Kdyby měli počítač, tak by to nebyl problém říkám si. Něco o tom vím. Ten kluk se taky může vrátit a tu knihu hledat. Udělal jsem to však tak. Pořád si myslím že to bylo správně.